V červenci svoji dlouhou a taky i někdejší leteckou pouť ukončil jeden z prvních aeroklubáků ještě v otrokovickém aeroklubu pan Bohuslav Bělík. Převážná většina současných členů našeho aeroklubu kapitána Bělíka již nepoznala, ale i pro ně je tato informace o dobrém pilotovi a leteckém kantorovi taky určena.



Bohuslav Bělík měl – jak ve svých 93 letech vzpomíná – rozmanitý život. Narodil se 18. března 1932 ve Zlíně. Vystudoval chemickou průmyslovku. Byl vybrán ke vstupu do komunistické strany i do kurzu pro budoucí piloty. Na vojně sloužil ve středisku letového provozu. Pracoval jako instruktor létání v Otrokovicích. Po čase se stal pilotem Aerotaxi v Holešově. Létal po republice i Evropě. Dva roky byl v Rakousku k dispozici jako pilot místnímu podnikateli. Odmítl spolupráci s tajnými službami. Poslední letecké roky pilotoval jako kapitán dopravní letadla L410. Do leteckého důchodu odešel ve 45 letech. Odmítl létat jako pilot velkých dopravních letadel a věnoval se rodině. Do roku 1989 pracoval v Okresním průmyslovém podniku, po sametové revoluci pomáhal s privatizací podniku. Celý život až do svého úmrtí 22.7.2025 bydlel ve Zlíně.
Celou životní historii, postřehy i životní postoje se podařilo zachytit v Paměti Národa : Bohuslav Bělík (1932)
Něco více o jeho létání za totality v Rakousku ještě: Provoz L-200 v Rakousku | Orlita.net
Hlavně tu ale máme osobní vzpomínku Luboše Vrby o soužití plachtařského a dopravního provozu na letišti v Holešově
Vzpomínka na kapitána Boba Bělíka při našem provozu plachtařů
V sobotu 26.7.2025 jsem obdržel od Petra Bělíka parte o úmrtí jeho táty, kterého znám od svých leteckých začátků v Aeroklubu na letišti Gottwaldov-Otrokovice. Ten tehdy platný kostrbatý název opisuju z razítka v mém zápisníku letů v roce 1960. Takže, jak vidět, Zlín měl své letiště skryté pod jménem Gottwaldov. Až v roce 1962 vidím změnu razítka na Aeroklub Otrokovice.
Pan Bohuslav Bělík, který byl kamarády zván prostě Bob, začal létat na C 105 někdy v roce 1952 a pilotní průkaz získal asi v roce 1953. Podrobnější údaje si můžete přečíst v odkazech dále uváděných. Stal se záhy instruktorem Dosletu, organizace předcházející Aeroklubu Svazarmu. Vídali jsme se stále až do přesídlení aeroklubu do Holešova v roce 1972 a vlastně až do dnešní doby. To už Bohuslav létal u různých firem a různé typy, zejména L200 a L410.
Vzpomínám si na rok 1976, kdy jsme společně s Františkem Žůrkem vedli elementární výcvik na L 13 družstvu 14 kluků od 15 let výše. To už bylo od roku 1963 moje x-té družstvo a zatím největší. To představovalo 2100 navijáků a 420 aerovleků ve dvojím a pak v sólu. To se nedalo po víkendech zvládnout, a tak na to praskla část dovolené v nejslunnějším a nejteplejším měsíci roku. Díky toleranci našich manželek (co jim zbývalo) a taky díky úsilí navijákaře Tondy Krejčího i dalších obětavců. Někteří dosud létající účastníci na tuto doslova heroickou dobu rádi vzpomenou. Budíček za svítání, první start, když sluneční kotouč vylezl za Lysinou, létání do 10 hodin a pak pauza. Tu jsme věnovali obživě, údržbě, administrativě a dospávání. Pokračování provozu od 16.00 až na doraz. Jelikož jsme měli nová lana a vytrvalého navijákaře, tak jsme s Františkem dokázali za den jednou udělat i 120 startů. To je při
2×6 lanech za hodinu. Trochu nám to komplikoval provoz dopravních letadel, i když by to mělo být opačně. Linka do Prahy šla 4x tam a 4x zpět. Před každým příletem a odletem bylo nutné uzemnit místní provoz na 15 minut. To je ztráta denně 2 hodiny. No a tu linku, na dobu soustředění, si zablokoval tehdejší šéf pilot SlovAiru kapitán Bob i díky skutečnosti, že v družstvu byl jeho syn Petr. Když nám poprvé dispečer na věži pan Hoferek oznámil při příletu L 410 polohu Vyškov a přerušení provozu, tak Bohumil to odposlechl a řekl dispečerovi, že mu stačí bohatě dráha 11 po úroveň hangáru ať výcvik nerušeně pokračuje, a tak se i stalo. Létali jsme na dráze 05/23 a doprava byla na 11/29 dlouhé 1800 m s předpolím tak 2500 a tak se stávalo, že jsem byl s žákem na finále dráhy 23 a L 410 už odbočovala po pojížděčce z VPD 11 ke stanovišti u velkého hangáru. Ostatní posádky to vzaly taky za své a nám ušetřili spoustu čekání v horku. No ono to taky byli nebo bývali aeroklubáci či plachtaři.
Tak to je dávná, leč pracovní vzpomínka na kapitána Boba. No a poté, co odešel do důchodu, tak se účastnil až téměř do poslední doby pravidelných posezení Na rožku v Malenovicích s dalšími „záložáky“ v důchodu, kdy mu asistoval syn Petr, kterého jsem po letech zase vyškolil na Dimoně.
Petr naposledy svezl tátu v Dimoně v roce 2008, ještě v Holešově.
Toto je vzpomínka na dobrého člověka a kamaráda spojená s konkrétní příhodou. A to se zatraceně dobře pamatuje všem účastníkům.
Sepsal dne 26.7.2025
Lubomír Vrba senior