Zdeněk Nekoranec

Zdeněk  Nekoranec  se stejně jako Ludvík  Čvanda stal hned členem aeroklubu ve Zlíně a následně létajícího v Otrokovicích. Pracoval rovněž v Baťových závodech, později v konstrukci ZPS. Když jsem v roce 1965 po vysoké škole nastoupil do ZPS stal jsem se nakrátko jeho spolupracovníkem, než jsem nastoupil do konstrukce Oddělení technické služby. Se Zdenkem jsem se samozřejmě znal  už skoro dvacet let z letiště a létání. Byl také instruktorem, ale hlavně vlekařem jako Ludvík. To jsem tehdy netušil, že tu OK MPW zdědím téměř jako léno. Zdenek byl taky aktivní plachtař, létal přelety a hlavně taky akrobacii s Luňákem, kterou létal skvostně. Moje představa, že si to s Luňákem taky zkusím, byla zmařena zapůjčením do Kunovic a při pádu do vývrtky při normálním zakončení termického letu ve čtvrté zatáčce totálně zničením. Původce té kraksny byl pozdější držitel zlatého „C“ se třemi diamanty. No i mistr tesař se občas utne; podstatné je, že to přežil ač polámaný.                                                   Po Zdenkovi zůstala bohužel jen jedna neukončená historka  s přeletem a to pokračování v hustém mraku by mně velice zajímalo. Chtěl jsem to porovnat se svojí pozdější zkušeností v Cu congestu, ale nebylo s čím. Tak si to s fantazií doplňte sami.

Zdenek bydlel v Otrokovicích a při povodni 1997 mu tak říkajíc archiv uplaval. Tak jsme vyslechli řadu věcí v ústním podání, když po skončení aktivního létání přicházel na besedu do aeroklubu v Holešově nebo později do klubu veteránů, který podnikal pravidelné výlety po letištích Moravy. Na připojené fotce z jednoho takového výletu je vlevo spolu s Jarkou Petřkovskou, Jindrou Brázdilem a Bobem Bělíkem.

Jarka byla jedna ze tří motorových pilotek, po vdavkách zanechala létání, ale ne kontaktů s aeroklubáky. Díky dceři se stala   tchyní Sváti Vlčka, později inspektora Úřadu pro civilní letectví, našeho člena. Vedle stojí Jindra Brázdil, perfektní a přesný můj společník na lety ve skupině a roji. Vpravo Bob Bělík, kdysi kapitán ČSA a instruktor našeho aeroklubu, jehož syna jsem měl v základním výcviku na Blaníku před 50 lety a potom zase po 30 letech na Dimoně. Touto malou vsuvkou chci naznačit, jak létání spojuje lidi nejen pracovně, ale také společensky po desítky let.

Úvodní slovo napsal v lednu 2025 Lubomír Vrba senior